Reklama
 
Blog | Petr Salamon

V slovanské Makedonii bylo Soukupství, které nebolelo

Makedonská společnost má dle mého názoru mnohem více problémů než naše, a co se týče kvalitativního společenského rozvoje, je pozadu za námi. Přesto na mne po návratu domů mnohem silněji padl smutek nad poměry českými. Možná i silnější, než je smutek Makedonců nad situací v jejich zemi.

Byl jsem tam přítomen workshopu organizace zaměřené na
boj proti korupci ve vysokém školství, které je dle
slov jejích členů jednou ze čtyř nejvíce
zkorumpovaných oblastí místní společnosti. Studenti musí platit učitelům peníze, aby udělali zkoušky,
což se často dělá prostřednictvím
zakoupení jimi napsaných knih. Učitelé společně vyvinuli i další sofistikované skryté systémy, jak jim mají zkoušení posílat peníze. Jiná forma korupce se
týká přijímacích zkoušek- do přihlášky
je nutno napsat profese rodičů, podle jejichž postavení ve
společnosti se rozhoduje o přijetí nebo nepřijetí uchazeče.
Škola i jednotliví její zaměstnanci poté různými způsoby využívají takto získaných kontaktů na
makedonské elity. Ačkoliv máme u nás silně
zkorumpovanou veřejnou správu, ve školství jsem se s
tím v takové míře nesetkal. Možná existují
některé excesy, ty ale nejsou pravidlem. V Makedonii tedy na
rozdíl od České republky o dosaženém stupni
vzdělání rozhodují záležitosti s inteligencí nebo s učením se primárně nesouvisející.
Myslím si, že tím může docházet k budování
něčeho blízkého feudálnímu systému(v
tom smyslu, že inteligentní děti chudých rodičů
nemusí vždy dosáhnout vzdělání
odpovídajícího jejich schopnostem, čímž
mají předurčeno zůstat v nižší sociální
vrstvě). NGO, se kterou jsme se setkali, se to snaží změnit,
ale vzhledem ke společenským podmínkám to
má obtížné. Studentské unie, které by s tím mohly něco udělat, mnohdy drží pospolu s univerzitami, a politická situace je vysoce
nestabilní. Ministři se totiž mění mnohokrát
v průběhu jednoho volebního období, a přestože se
podaří ministra školství přesvědčit o nutnosti
zavedení překážek tomuto korupčnímu systému,
k reálné změně nemusí dojít, protože
tento může „rezignovat“.

Makedonie
má krásnou nezničenou přírodu, což je ale z
spíše způsobeno chybějícím průmyslem. Jinak
jsem se nesetkal ani s jedním kontejnerem na tříděný
odpad. Na ulicích je množství toulavých psů.
Mluvil jsem o nich s místním studentem, který za
důvod považuje to, že bylo zastaveno jejich střílení, což prý prostřednictvím protestů prosadili místní
ochránci zvířat. Snažil jsem se mu vysvětlit, že
pro taková zvířata máme v ČR útulky,
ale moc zájmu o naše řešení problému toulavých psů neprojevil. Je to problém makedonské
společnosti, ale měli by za to být kritizováni i
místní ochránci. Pokud neprosadí řešení
podobné českému, nemyslím si, že měly jejich
protesty nějaký smysl. Dá se podle mne očekávat,
že tlak veřejného mínění prosadí
opětovné zavedení střílení divokých psů,
protože ti mimo jiné přenáší
různé nemoci.

Makedonie
chce vstoupit do EU, je v současnosti kandidátskou zemí.
Hlavním faktem, který ji ve vstupu brání,
je její název. Nové členské státy
EU totiž nesmí mít mezinárodní problémy
s žádným ze současných členů a
Makedonie má politickou při s Řeckem, v níž jde o to, že řečtí
politici odmítají přijmout oficiální název Makedonie, protože tak se zároveň jmenuje historická oblast
na severu jejich země. Připadá mi jako nesmysl bránit
rozvoji jiného státu kvůli takovému detailu.

Reklama

Když
jsem přijel domů, začetl jsme se v nejnovějším čísle
Respektu do článku o Jaromíru Soukupovi. Padla na mne
deprese z vývoje naší společnosti. V Makedonii jsem
byl turista, vnější pozorovatel společenských
problémů, na něž jsem neměl žádný vliv. Ale
jako český občan mám odpovědnost za vývoj
naší společnosti. A možnost vzniku mediokratické,
korupční a neférové oligarchie v podání
mnoha pochybných existencí(např. Soukup, Řebíček, Rafaj
a Roman) mne děsí. Získal jsem v Makedonii dojem, že
i když tam mají mnoho hlubších společenských
problémů, jsou sebevědomí a nesklíčení
díky své národní hrdosti. Mnohem lepší
budoucnost má podle mého názoru společnost,
která není v depresi, ale dívá
se do budoucnosti optimisticky, k čemuž může vlastenectví
pomoci. Možná bych i já potřeboval nějaký takový pocit získat vůči českému národu. Ovšem
na druhou stranu, mnohé sociální a
environmentální problémy, které by se dle
mého názoru měly řešit, jsou spíše
záležitostmi globálními než národními.
A tváří v tvář potřebě řešit tyto problémy
je na místě otázka, zda má takové vlastenectví
smysl. Je to těžké. Co si o tom myslíte Vy?